Den 01 - Brno-Praha-Amsterdam-Hong Kong

11.4.2013 - 29.4.2013

Přejezd z Brna do Prahy dle plánu. Naštěstí opravy na D1 ještě nezačaly, takže s 3 hodinovým předstihem necháváme auto na odstavném parkovišti a nasedáme do přistavěné dodávky a ta nás za 15 minut vyhazuje u terminálu pro odlet. První drobné napětí přichází, když pokládáme naše malé batohy na pás vedoucí na rentgen. Máme nakoupeny malé lahvičky (á 50 ml každá, 5*2 ks -tj. 0,5 l) s alkoholem, Becherovku a Hruškovici. Budou sloužit v případě nouze, nebo jako prezent.   Nic se neděje, tak beru batoh a mizím rychlejším krokem pryč, dokud si to nikdo nerozmyslí. Nasedáme na letadlo směr Amsterdam. Na přestup máme cca 45 min, tak po drobném úprku na mimoevropský terminál, odhadem 2 km, sedáme na letadlo Boeing 747. Po několika marných pokusech usnout, dvouch jídlech a snad stovkou naprosto nefunkčních protaženích dosedáme po cca 11 ti hodinovém letu na letišti v Hong Kongu přesně na čas. Hledáme autobus A22, který jede přímo před náš dopředu zamluvený hotel…. Kupodivu autobus se nám podaří najít bez větších problémů, avšak problém je ten, že lístky se nekupují přímo u řidiče, ale hází se přesná hotovost do schránky u řidiče. Po výběru z bankomatu opravdu drobné na vhození do kasičky nemáme a 1000 HK$ (2500 Kč) se mi opravdu házet řidiči do kasičky nechce. Vystupuje a jdeme koupit lístek, který se vhodí místo peněz. Autobus samozřejmě ujíždí, tak 20 minut pozorujeme obří kolosy startující přímo nám nad hlavami. Autobus jede zhruba hodinu, cestou míjíme jejich obytné domy, které dosahují pro nás neuvěřitelných cca 60-ti pater a že jich je. Dále míjíme kontejnerové překladiště, které se jen těžko popisuje, protože ten počet kontejnerů je opravdu ohromující. 

Vystupujeme přímo u hotelu, vcházíme, a nestačíme se divit. Hotel, který snad pamatoval ještě začátek kolonizace Angličany, špinavé chodby, rozbité podlahy, všude šero. Nacházíme recepci v prvním patře. Recepční malý, starší, energický Číňan nás zdraví tak že si skoro rozbije hlavu o stůl. Nastává okamžik pravdy, vytahuji potvrzení o platbě přes Airbnb a předkládám v domnění, že se Číňan chytí. Omyl č. 1. Prvně si myslí, že mu snad dávám nějaký prospekt, no nic, nastupuje moje rok pilovaná angličtina, v domnění, že snad každý recepční by mel umět aspoň trochu anglicky. Omyl č. 2. Vypadlo z něj akorát Hello. Pokus o němčinu, či Italštinu jsem předem vzdal. Nastává čas na mezinárodní opičí řeč. Po pěti minutách nám stále tvrdí, že nic rezervováno nemáme, a že můžeme zůstat max. do zítřka a pak že má stejně plno a že nic jsme neplatily. Po cca 15 ti minutách už to ve mě opravdu vře a z malého energetického Číňana se stává malý zasraný Číňan. Naštěstí se objevuje další Číňan jako zájemce o pokoj, který umí nejen Hello, ale dokonce umí i anglicky počítat a pár dalších slov. V konverzaci se posunuje dále, pokoj opravdu zamluvený máme, ale musíme doplatit zhruba jednou tolik. Po několika marných pokusech o vysvětlení, že máme přes internet, zaplaceno vše, vytahuji svůj poslední trumf, a to telefonní číslo na jednoho Místňáka Jozepha, se kterým jsem si dopisoval ještě před odjezdem a ten že by nás protáhl po Hongkongu. Po telefonu mu vysvětluji co se nám přihodilo a předávám telefon recepčnímu. Jako mávnutím proutku, se stává z doplatku vratná záloha na klíč a malý hodný Číňan nám ukazuje náš poměrně útulný pokoj, který sice má rozměr cca 2x3 m + 1.5 m2 koupelna, ale máme kde spát. Po zhruba hodinovém boji vyrážíme do města. 

Je příjemných 20 C, takže to bereme hlavní ulicí Nathan road přímo na nábřeží. Postupně si procházíme vyhlášenou promenádu hvězd, ale mám problém rozeznat české herce, natož nějakého Ping, Pong či Wong. Takže nacházíme pro nás rozeznatelnou  hvězdu s otiskem Jacky Chuanga a sochu Bruse Lee-ho. Probíhá klasické focení a následuje oznámení mé drahé polovičky, že má hlad. Na celé promenádě nacházíme jen tři stánky, ve všech ale prodávají pouze lisované olihně nakrájené na nudličky. Oliheň neoliheň nabírá směr do Starbucks. Ponechávám ji svému osudu a jdu se pokoušet vytvořit nějakou fotku, co by měla alespoň nějakou úroveň. Po vytvoření pár fotek ze stativu ke mě přichází domorodec, který má opodál postavený na stativu svůj foťák (proti kterému ten můj vypadá, jak kdyby byl vyrobený za vlády France Klacka) a pokouší se mi svou Kantonštinou vysvětlit, že to dělám asi špatně. Všechno mu odkejvu a s výrazem "díky kámo, bez tebe bych to nezvládl" opouštím vyhlídkový bod nad promenádou. Je noc a mrakodrapy na protějším břehu na Honk Kong Island se rozehrávají všemi barvami.

 Od páru sledujících hru světel se dozvídáme, že v 8 pm začíná Laser show na mrakodrapech. Probíhá hledání nejlepšího místa pro focení noční show a ve volně chvíli pozorujeme bárky proplouvající mezi ostrovem a pevninou. Show začíná. Ke stávajícím světlům se přidává pár směrových, sem tam Laser.

Hezké, ale Disney Land to není. 

Stačilo. Opouštíme nábřeží a vracíme se do rušných uliček směrem k hotelu. Probíhá nákup námi oblíbených ovocných Shakes a večeře v místní restauraci, kde objednáváme jak jinak než - nudle. Po cestě do hotelu je nám ještě nabídnuto 8x originální Rolexky, 5x ušití obleků a 2x návštěva gay baru, je to divné, ale vše odmítáme. Jak by řekl Bolek : "Jak ty kurvy šikmovoký  poznaly, že jsem cizinec?" Jdeme spát, zítra nás čeká náročný den.

Den 02 - Hong Kong

Vstáváme v 8 hod místního času, a protože místňáka Jozepha máme domluveného až na 10 hod jdeme na snídani. Dáváme si jejich typickou snídani velká mísa husté polévky s nudlemi, vajíčko a rohlík podobný našemu preclíku, platíme 60 HK$. Máme skoro hodinu čas, tak jdeme se podívat do Kowloon parku. Je to moc hezký park uprostřed toho frmolu, je tu i malá ZOO, vnitřní i venkovní koupaliště a všude možně plácky v zeleni, kde cvičí Thaj-ťi. Odcházíme, 5 minut před domluveným srazem dorážíme na domluvené místo. Nastává čas očekávání, společně typujeme, který z davu je ten náš. Nakonec u nás zastaví takový intelektuální střízlík, no vlastně na Číňana relativně vysoký, ještě nemám míru v oku. 

Po cca 15 minutách jsme domluveni na hrubém itineráři. Vyrážíme na metro směr květinový trh. Během cesty probíhá konverzace na téma práce, rodina… Dorážíme na květinový trh a iniciativy se ujímá žena, kytka sem, kytka tam, všude kam se podívám. Probíhá focení u orchidejí (její oblíbené), po chvíli to

 začíná byt nuda, velím ústup směr ptačí trh. Dorážíme do malinké uličky, kde v klecích se tísní pro nás né příliš atraktivní ptáci. V jedné sekci jsou malé klícky a v nich malý hnědý pták, prostě takovej náš vrabec. Když Jozephovi říkám, že nám tito běhají po zahradě celý den, nedůvěřivě se na mě otočí a říká mi, že to je nejdražší pták na trhu. Chvíli přemýšlím, jestli nebudu do Číny dovážet vrabce, to byl kšeft. Pokračujeme na Lady market, všechny tyto trhy jsou v jedné čtvrti, takže naštěstí to nejsou žádné dostihy. Pro Lady market je hlavni prodejní den sobota, což je dnes, avšak až za pozdního odpoledne, takže teprve chystají stánky a my to v rychlosti procházíme. Jdeme na oběd. Jozeph vybírá japonskou restauraci a podle obrázků vedle rozsypaného čaje objednáváme jak jinak než nudle s kusem masa porodnému pečenému bůčku. Přináší jejich čaj k jídlu. Protože mám žízeň hned se do něj pouštím a zjišťuji, že je to pro evropana jako já skoro nepitelné. Bez cukru, hořké jak čert, no nakonec to dávám. Trochu se začínám strachovat o jídlo, aby to nebylo něco podobného. Kuchaři za sklem připravují jídlo pomocí sekáčku tak, že by jim mohl závidět kdejaký samuraj. Přináší jídlo a musím říci, že něco tak dobrého jsem již delší dobu nejedl. Vdechnu nudle, maso a posílám své chuťové buňky na dovolenou, dnes si to zaslouží. Úžasné. Platím za tři 180 HK$ a vyrážíme směr nábřeží, kde jsme byly včera. Kousek vedle promenády hvězd je zastávka pro lodní dopravu Ferry, která přepravuje mezi pevninou a Honk King Island. Kupujeme žetony á 3 HK$, ty letí do turniketu a v okamžiku jsme na lodi, která míří k druhému břehu. 

Vysedáme pod nejvyššími mrakodrapy na ostrově a jediná cesta nás vede do vnitra jednoho z nich. Jelikož navigačně absolutně důvěřuji Jozephovi, tak moc nedávám pozor co se navigačních cedulí týče, ale zpětně si uvědomuji, že bych byl zmatený jako Goro před Tokiem, protože ta změť směrů, nadchodů, podchodů uvnitř budovy bez opěrných bodů, je strašná. Nakonec nás to vyhodí kdesi na ulici u jediného staroanglicky vyhlížejícího domu na ostrově. Dozvídáme se, že to byl dům bývalého anglického gubernátora a že jeho socha je hned vedle mě, no takovej nasranej starej dědek. Jdeme na jednu z místních atrakci - dvouposchoďová šalina. 

Vstupujeme zadními dveřmi, no dveřmi, dírou bez dveří, zato s turniketem. Postupujeme samozřejmě do druhého patra, ale ouha, druhé patro je děláno snad pro nějaké mikrolidi, ohýbám hlavu - nestačí, hrbím se - nestačí, tak povoluji v kolenách - tak toto nedám. Naštěstí se opodál uvolňuje místo, tak beru čáru směr volný flek, po cestě se stejně dvakrát bouchnu do hlavy, protože v tomto připosraným postoji se opravdu chodit nedá. Beru místo. Sice opodál stoji starší paní, ale má smůlu, má být rychlejší. No výhra to není, protože nohy se tam stejně nevejdou, tak alespoň vystrkuji ruku z okna. Jak po chvíli zjišťuji, tak to nebyl úplně ideální nápad, protože ačkoli sedím vpravo, tak díky tomu, že se tady jezdí vlevo, lízá moji ruku protijedoucí tramvaj. Mezery mezi tramvajemi jsou opravdu minimální - jako vše tady. Tak vystrkuji místo ruky hlavu, abych viděl, až pojede další, jen doufám, že až pojede, tak ze mě žena v okénku nepřidrží. 



Vystupujeme. Do kasičky u řidiče máme vhodit á 2,3 HK$, vhazujeme 6 a jdeme na pozdní oběd. Po obědě jedeme stejnou trasu zpátky, ale to už chytám místo v první lajně nahoře, takže si to užíváme. Doháníme tramvaj před námi a zastávku co zastávku zastavuje tramvaj za druhou tramvají s 10 ti cm mezerou. Vzadu sedí opravdu pěkná Číňanka a píše SMS zprávu, klidně si ji můžu přečíst na každé zastávce co píše, jen kdyby to nebylo v rozsypaném čaji. Po chvíli zmerčí že ji pozoruji a začíná usměvavá mimoverbální konverzace. Nevím, jestli se usmívá, že jsem jí sympatický, nebo se směje tomu dvoumetrovému, bílému hovadu, co se napresovalo do mikrošaliny. Tipoval bych to na to druhé. Nicméně po chvíli do mě začne drbat žena, že bych měl sledovat to krásné okolí a né tu zmalovanou, připrclou Vietnamku, nebo co. Stejně vystupujeme. Jozeph nás zavádí na autobusové nádraží pod mrakodrapy a po chvíli nalézáme náš autobus č. 15 který nás má zavést na další zdejší atrakci vyhlídkové místo Peak ze kterého je výhled na cely Honk King Island, kanál a pevninskou část. Po 20 minutách jízdy serpentinami vzhůru, s krásnými výhledy, dorážíme do cíle. Vidím zmrzlinu, a protože jsem vyprahlý objednávám jeden kopeček. Je drahá jak čert 26 HK$, ale co dávám si jeden. Při placení po mě chce ale 41 HK$, když se ptám, proč ukazuje na cedulku kde je napsáno - 7 za kornoutek a 8 pro psa. Nevím, zda s tím psem je to nějaká místní sranda, nebo opravdu na nějaký útulek, nicméně kopeček za kilo byl asi můj rekord. Stmívá se a nastává čas pro moje fotografické umění. Připevňuji foťák na stativ a dobrou půlhodinku se snažím zachytit opravdu neopakovatelný noční výhled na supermoderní velkoměsto, propojené s tradiční čínskou kulturou s prvky anglického vlivu. 

Jozeph a žena už netrpělivě přešlapují, tak se nad nimi slituji a balím to. Jozeph nám navrhuje, že je možno tuto horu obejít a ze to nevezme ani hodinu. Souhlasíme, vyrážíme. To ale netušil, že na této cestě jsou vyhlídkové místa a že věhlasný fotograf z Rozdrojovic se bude na každém zastavovat a fotit. 

Z hodinové procházky se stává dvouhodinová, ale alespoň máme vice času na konverzaci. Čím vice informací od Jozepha získáváme, tím vice se ujišťujeme, že se v Česku oproti nim včetně "klasické" Číny se máme jak prasata v žitě.  Od poplatků v nemocnici, počet dnů dovolené (12), přes možnosti studia a poplatků za něj.... Prý zlatý komunismus…. Jediné co je v Honk Kongu lepší, že odcházejí v 55 ti letech do důchodu. Jen nevím, zda všichni, či jen státní zaměstnanci (Jozeph pracuje v charitě a před tím byl učitel). Přicházíme zpět a chceme jít na další atrakci, a to tramvaj vedoucí sem na vrchol. Tato tramvaj jede v úhlu tak cca 25°. Prý je jediná na světě, s čímž nemohu souhlasit, vždyť na Petřín vede podobná, jen nevím kdo jezdil dřív jestli praotec Čech, nebo Čingischán.  Bohužel je tu veliká fronta, tak nasedáme znovu na autobus a vracíme se zpět k trajektu. Nasedáme na Ferry, pokračujeme metrem k autobusové zastávce ze které Jozephovi jede autobus domů. Bude se drkocat ještě hodinu, protože byt ve městě si nemůže dovolit, tak žije v malém bytě na předměstí o velikosti cca 30 m2, který stejně vyšel na 3,5 mil Kč. Vybavujeme do po flaštičce Becherovky a hruškovice a on nám za to malém utrhne ruku a ještě nám 5 minut děkuje. Ruku bychom mu měly spíše trhat my, protože byl úžasný. Je 10, chvíli se ještě motáme v okolí našeho hotelu, dáváme večeři v jedné zapadlé místní restauraci. Přicházíme na hotel a domlouváme si ubytování na zpáteční cestu. Chtěly jsme původně změnit hotel, ale protože v době našeho návratu se zde konají sportovní hry, ve kterých mezi sebou soupeří místní okrsky a je o to zájem i z diváckého hlediska, jsou zdejší lacinější hotely plné. Musím bohužel do bankomatu, protože záloha na pokoj mu nestačí, chce zaplatit celou částku hned. OK, vybral jsem ještě s rezervou a jdu to domluvit. Zajímavé je, že ve chvíli, kdy má člověk hotovost v ruce, tak tomu recepční rozumí, i když neumí anglicky. Jdeme spát. Zítra nás čeká přelet na Filipíny do města Cebu a dále lodi na ostrov Bohol.

Den 03 - Hong Kong-ostrov Cebu, Cebu-ostrov Bohol, Tagbilaran

Vstáváme brzo okolo 6 30. Jdeme na snídani do naší oblíbené restaurace, kde podávají snídaně, obědy a večer mají zavřeno. Dáváme tradiční čínskou snídani, hustá nudlová polévka, vajíčko, rohlík a valíme na hotel pro věci. Přicházíme na autobusovou zastávku a dle informací od Jozepha všechny linky začínající A vedou na letiště. Sběrem A21 a jedem. Jenže místo cca 3 zastávek, které jsme jeli směrem sem, tak zastavuje v každé díře a čas neúprosně letí. Z 2 hodinové rezervy se najednou stává hodinová a začínám být trochu nervózní. Naštěstí po výjezdu z města už tak často nestaví, tak dorážíme cca 1,5 hod před odletem. Odbavujeme se a vše běží podle plánu. Letíme s PAL expres. Jedna ze cca 3 filipínských aerolinek o kterých se dá uvažovat. Pro tento let jsem si při platil ohromných 200 Kč za místa v první lajně. Super, bomba, poprvé se cítím v letadle opravdu pohodlně. Letuška a letušák okolo nás skáčou jako na pérkách, ale hlavně ty nohy…. Letuška nám vysvětluje, že v případě problému vstupujeme jako první a ukazuje nám jak otvírat dveře v letadle. Už vidím Maruš jak casnuje v té panice s tou pákou, po 5 minutách už to zase neví jak to otevřít… Z okna pozorujeme malebné ostrůvky a já se pokouším zachytit GPS signál v letadle. Víceméně bez výsledku. Dosedáme, přistavují tubus na východ. Vycházíme do tubusu a najednou rána do hlavy z vedra. Že bude teplo, to jsme čekaly, koneckonců byly jsme na to zvyklí z Thajska, ale toto bylo opravdu hodně hustý. Okamžitě zpocený až na prdeli, snažím se to rozdýchat, ale marně. Odfukuji až v klimatizované příletové hale. Vše dolů, co nejlehčí oblečení. Následuje Maruščin oblíbený ceremoniál, výběr z bankomatu. V odletové hale je jeden, tak přistupujeme a ejhle, "Transakci nelze provést" - bez jakékoli další informace. Zkouším podruhé, potřetí a furt nic. Jdu hledat jiný. Nachází, ale mimo provoz. Policista mi oznamuje, že v příletové hale je další, tak tam zamířím. A ejhle po dvou, třech pokusech pořád "Transakci nelze provést". No výborně. Zkoušíme záložní druhou kartu, od druhého úctu, od společnosti Master card, první byla VISA, a pořád to stejné. Po hodině průběžného přebíhání mezi automaty už to ve mě vře. Kdyby tam nebyly všude ti policajti, tak ten bankomat snad rozkopu. Co teď? Nemáme peníze, je neděle a banky ve městě, které je 10 km daleko mají zavřeno, musíme přejet na ostrov a nemáme ani na taxík, který by nás zavezl do přístavu, natož peníze na loď, či hotel. Co když na Filipínách z nějakého důvodu naše karty nebudou fungovat? O ou. Nálada klesá, tlak stoupá, do toho to obrovské vedro. Naštěstí mám malé eso v rukávu a volám čecha Emila Ševčíka (od kterého jsem před odjezdem dostal pár informací), který žije na ostrově Bohol, kam máme namířeno. Od něj se dozvídáme, že na ostrově mimo pár bankomatů jsou zastoupeny hlavni místní banky. Trochu se zklidňujeme a nacházíme směnárnu, kde rozměňujeme naši záložní rezervu v podobě posledních Hongkongských dolarů. Máme v záloze ještě 200€, ale ty jsou opravdu pouze pro případ hladomoru. Bereme taxíka a po půlhodině jízdy nás vysazuje v přístavišti. Platíme 200 PHP (100 Kč) - neuvěřitelné. Kupujeme lístky na cca 2 hodinovou plavbu lodi z Cebu do Tagbilaranu. Odjezd by měl být za 5 minut, tak kvaltujeme. Hned mezi dveřmi do přístupové haly slyšíme "Don't hurry" a pravidlo o kterém jsem si všude doma četl "pro filipínce je čas jen relativní pojem" začalo vycházet v platnost. "Hodina zpoždění Srr, vemte místo Srr". Hodina zpoždění. Usedáme v místnosti, ve které je asi 200 obsazených židlí, jedna velká plochá televize, ve které dávají nějakou místní akční telenovelu, která se nedá nazvat ani "béčkovým pořadem" možná tak "péčkovým", v rohu za plentou někoho masírují, minimálně 35°C, vlevo běží slepice, vpravo chrápe pes, sádrokartonový strop je z půlky rozpadlý, v místě pro přístup k lodi jsou mříže - pokukujeme po sobě se ženou a dostáváme záchvat smíchu. 

Trable s penězma jsou pryč. Píší Emilovi, že budeme mít cca hodinu zpoždění, on mi na oplátku posílá názvem rezortu, kam se máme nechat zavést taxíkem za 500 PHP (vzdálenost cca 25 km). Vystupujeme, nahaněči taxíků nás zkoušejí odchytit, ale já vidím cosi, připomínající klasickou motorku se sajdou, ale celokapotovanou. Okamžitě zapomínám na taxík a hrnu se k tomu stroji. Boreček okamžitě "Hello Srr, kam to bude Srr". Říkám mu název rezortu a borec je šťastnej jak blecha, že má kšeft. Ptám se na cenu a "300 PHP Srr" super, jedem. Začalo to nastupováním, které mě silně připomnělo film "Vrchní prchni" scénu jak Abraham cpe tu babičku do toho hadroletu a říká "přihrbit, přikrčit- jak za kulomet babičko". Jízda snů, rachot, jako kdyby každou chvíli by měla motorka vzlétnout a jedete 30 km/h, teda asi -nejede mu tachec. Každém kamínek je cítit, protože ta sajda asi nemá péra, při každém předjíždění se troubí, na cestu vůbec nevidí, protože soudruzi když vyráběli sajdu, vyřízli otvor pro světlo v jiné pozici, než je na motorce, místa je tak asi když se dva chcete posadit na jednu židli, aspoň ze sajda nemá dveře, tak se z části vykláním a pozoruji okolí. Po půl hodině super jízdy zastavuje motorka v rezortu, na ostrově Panglao na pláži Alona. Před rezortem stojí muž střední postavy, s šátkem na hlavě a je bílej. To je Emil. Ubytováváme se za 1400 PHP v moc nádherném rezortu Paragayo, kde vnitřek rezortu tvoří zahrada z palem a altánky, ubytování skromnější, ale s klimatizací a koupelnou, vše krásně čisté. 

Jdeme na večeři s Emilem a dozvídáme se další dílčí informace potřebné k přežití ve zdejším kraji, od systému objednávání jídla, systém smlouvami a kde, až po to jak se sem dostal a jak se mu žije. Po té telefonuje svému známému a domlouvá pro nás na zítřek půjčení motorky.  Poděkujeme formou předání dvou kusů lahviček, rozloučíme se a jdeme zkusit místní bankomat, jestli si to už naše karty nerozmyslely. Dáváme kartu, zadáváme PIN a ejhle BINGO, výherní automat nám dává výhru a my to jdeme oslavit do místního baru. Maruš se jde převléknout a já se jdu podívat na pěkné plážové auto bez střechy naproti ulice. Přistupuje ke mě na první pohled celkem pohledná slečna a ptá se, jestli se mi to auto líbí. Tak ji samozřejmě odpovím, že ano a ona "jak už jsem tady dlouho" a "jak dlouho tady ještě budu" a "od kud jsem" tak si tak konverzuji a že se určitě tady ještě potkáme a jdu zpátky pres ulici k rezortu čekat na Maruš. A ejhle hop a ona se mi zavěsila za předloktí a trajdá si to se mnou přes ulici. Když ji s úsměvem vysvětluji, že se holka spletla, že jsem tady se svou ženou směje se ještě víc a myslí si, že se jí chci zbavit. V tom ale už v dáli přilétá moje stíhačka a po otázce "to je tvoje žena?" a odpovědi "Yes" nabírá cizí možná F 18 - ka obrácený kurz. Po přivítání s úsměvem od ucha k uchu  oznamuji svému postaršímu Mesršmitovi co se stalo a sděluji, že náhradnice-čekatelky jsou na pozoru a že by se měla lépe starat o své domovské letiště. Už se nevzdálila. Jdeme do restaurace na drink a jak náhodou se cizí F18 - má objevuje znovu, tentokrát v doprovodu dalších dvou F 20 -tek a míří přímo k nám. Tak si je s chutí prohlížíme a první doprovodná F 20 nás zdraví. Jenže místo uchu lahodícího tenkého "Hi" se ozve mírné zabručení "Hy". A do prdele. Naštěstí hlavni F 18 zdraví znovu a znovu tence. Teď je na koni Maruš, protože tvrdí, že to všechno byli borci. Dohadujeme se, já samozřejmě tvrdím, za alespoň ta "moje" byla baba, pravda je, že mela takový divný zuby, ale na ty se nehledí, když je to darovaný kůň. No výsledek toho celého bylo to, že jsem měl zkažený celý zbytek dovoleny, protože ať šla jakkoli krásná baba a měla třeba jen trochu křivý nos - byl to borec. Maru fakt dík, ohlídala jsi svoje letiště pěkně zákeřnou zbraní. Kupujeme kokosový ořech a míříme do baru. Dáváme místní pivo (30 PHP), rum s kolou (50 PHP) a asi hodinku sedíme na baru a bavíme se s místními barmankami. Jdeme spát.

Den 04 - ostrov Bohol, Tagbilaran-Anda

Vstáváme relativně brzo 7 30 jdeme na snídani. V jednotlivých hrncích jsou různá jídla od ryb, pres vepřové až po mořské řasy, ukážeš ze kterého chceš dostaneš k tomu rýži případně nudle. Cena dvou jídel včetně pití 150 PHP. Na báseň o, vracíme se k rezortu, kde už čeká domluvená motorka. Jeden bágl necháváme na recepci, druhý s nejnutnějšími věcmi Maruš na záda a jedem. Motorka Honda 150 si to líně rozjíždí po vesnici a já zjišťuji, že mám buď úplně prázdnou nádrž, nebo porouchaný ukazatel. Bereme benzin, UF ukazatel funguje. 

Je před námi cíl pláž Alona na hlavním ostrově Bohol  145 km daleko. Fičíme krajinou a naráz betonová cesta končí, pokračuje ujetý štěrk. Na to že je to hlavní cesta na ostrově…. Zastavujeme drobné občerstvení, pivo, sprite a jedem dál. Okolo poledne dostáváme hlad. U jedné restaurace, no spíše chýše jsou naskládaný tři Jeppeny (předělané Jeppy z druhé světové války na autobusy, tím že je prodloužily a daly sedadla. Amíci jim to tady nechali, když se stahovali). 

Z toho usuzujeme, že by to mohla být dobrá restaurace. Vycházíme dovnitř a nastává ticho, jen televize v rohu hraje. Všichni na nás civí, jak kdyby od války se tady bílej neobjevil. Sedáme a jdu vybrat jídlo k okénku. Pozoruji, že většina pokukuje po Maruš. Ještě aby mi ji tu sežrali. Jíme jakési maso s rýží, raději se nepídím z čeho je. Neodvažujeme se vytáhnout ani foťák, tak to cvaknu alespoň zvenku. Pokračujeme podél pobřeží a snažíme se nasávat místní atmosféru. Na konci cesty Maruš zjišťuje, že si špatně namazala část ramene a že ho má totálně spálené. Na konci cesty naslepo odbočujeme podle cedule k nějakému resortu. Probíhá prohlídka místa a zjišťujeme, že lepší rezort a kór za tu cenu (1400 PHP) jsme najít nemohli.

Nádherné jak z katalogu dvě malé bílé pláže, přikryté palmami, okolo altánky na posezení a hlavně zjišťujeme, že jsme v celém rezortu SAMI. Užíváme si odpoledne, které se dá tak maximálně představit. Koupačka ,  šejk, koupačka lenošení v neopakovatelné atmosféře.

Na podvečer se rozhodujeme navštívit hlavni pláž Anda beach. Přijíždíme, parkujeme motorku přímo na pláži a jdeme se projít po cca 2-3 km dlouhé široké pláži. Je podvečer a po pláži probíhají male děti místňáků a je opravdu zajímavé je pozorovat, jak si bezstarostně hrají. Je tu opravdu živo, ale jinak než jsme čekaly.

Turisti jsme tu jen my a na každém kroku je slyšet to jejich pověstné "Hi", každé druhé dítě volá a mává na pozdrav a kupodivu i mnoho, mnoho dospělých. Tento jev pozorujeme po celou dobu výletu, vyvolává to velmi přátelskou atmosféru. Z pláže se vydáváme na velmi poklidnou projížďku místní vesnicí. Velmi rozšířená zvyklost je na Filipínách grilování různých mas na špejli, takovej špíz z jednoho druhu masa bez zeleniny. 

Toto je velmi rozšířené po celých Filipínách.U jednou takového grilu zastavujeme a vzbuzujeme už tradiční pozornost. Všichni po nás pokukují a sem tam někdo se snaží lehce konverzovat. Panuje tu velmi "vysmátá" atmosféra. Objednáváme 5 ks špejlí s různými masy a čekáme, až je ugriluje. V tom zahlédnu jak si místňák objednává něco jiného. Neodolám a jdu se podívat. Kuřecí nožky. Ale né jako u nás, pěkně stehýnko a úseklý pařátek. Stehýnko chybí, zato pařátek putuje na gril. Zbaštíme špejle, celkem to ujde a přichází pařátek. Maruš to nedá, ale já říkám vyzkoušet se musí vše. 

Koušu do toho jak vzteklej, ale k jídlu kromě kůžičky a jedné malinké šlachy nic není. Nechápu co jim na tom chutná. Možná to jsou zbytky z kohoutích zápasů, které jsou tady velmi rozšířené. Rozloučíme se se stále početnější veselou skupinkou a pokračujeme do resortu. Projíždíme jednou vesnicí, když v tom je zacpaná  ulice lidmi. Zastavujeme a jdeme se podívat co se děje. Vedle cesty je betonové hřiště a na něm se odehrává basketbalový zápas. Samozřejmě neodolám a jedem sledovat. Koukám s úžasem, protože tento zápas má pro mě několik naprostých něj. 1- všichni hráči nají max. 175 cm. 2 - někteří z nich hrají i v pantoflích s řemínkem 3 - mají tři rozhodčí (to se nám nikdy nestalo) 4 - místní komentátor live komentuje zápas 5 - mají návštěvnost okolo cca 200 lidí (taky se nám to nestalo) 6 - fandí se tu jak kdyby se hrálo finále NBA 7 - občas je přerušena hra protože projíždí nějaké vozidlo 8 - skoro každý hraje v jiném dresu, takže se porad nemůžu zorientovat kdo, s kým vlastně hraje. Opravdu toto jsem ještě neviděl. 

Jelikož stojím u jedné z laviček a všechny včetně hráčů převyšuji minimálně o 20 cm, otáčí se na mě a postupně si na mě ukazují, že bych byl draftován v prvním kole? Všichni se tomu smějeme a dozvídáme se, že je to zápas mužů, dvou sousedních vesnic. Opravdu takovou atmosféru jsem ještě nezažil. Zápas končí a my dorážíme na resort a zjišťujeme, že děti z nějakého tábora mají na pláži noční program, mají rozdělaný ohně a hrají různé hry. Chvíli je pozorujeme a jdeme spát.

Den 05 - ostrov Bohol, Anda-Tagbilaran

Dnes jsme se prospaly o něco déle a po snídani vyrážíme na nejdelší výlet na motorce. Máme před sebou cca 170 km po různě upravených a neupravených cestách. Projíždíme po kamenitých cestách vedoucích okolo rýžových polí a kocháme se opravdu kýčovitými scenériemi. 

S vyklepanými prdelemi dorážíme na jednu z hlavních turistických atrakcí na ostrově Bohol na Čokoládové kopce. Je to pres tisíc homolovitých kopečků rozesetých po krajině. Po zaplacení drobného poplatků zastavujeme pod vyhlídkovým bodem, který je umístěn na jednom z kopců. Je strašné vedro, ze by jeden zdech - odhad 34°C. Máme před sebou něco přes 200 schodů, tak se do nich pouštíme. V jedné třetině míjíme umírající Japonce, šlapu, po chvíli umírají tlustší místňáci, šlapu, my umíráme s posledním schodem. Hrnem se do stínu, který je pod jedinou malou palmou na vrcholu. Trochu boj o stín, ale Maruš má ostré lokty. Jsme totálně zaplavení dobrých pět minut to rozdejcháváme. Z vrchu je nádherný výhled na homolovité kopce. Je to hezké, ale že bych se z toho po..al, to teda ne. Probíhá focení jedné krasavice a jednoho krasavce.

Postupně scházíme dolů a pokračujeme směr vesnice Corela. Místní cesty mimo hlavní trasy jsou opravdu trochu divoké, kilometr betonová cesta, kilometr se jede po prašné štěrkové cestě. Mosty se průběžně opravují, takže se půlka z nich objíždí po provizorních mostech, takže na motorce je to opravdu zážitek. Po cestě se stavujeme do motýlí farmy, kde jsou všichni motýli žijící na Filipínách. Provádí nás mladý Filipínec, který že všeho nejvíc zdůrazňuje, že když se motýli "páří“, jsou spojeni celý den a pořád s úsměvem opakuje "All day Bum Bum". Tak oba uznale pokýveme, že fakt dobrý a pokračujeme v cestě.

Přijíždíme do Corely a chvíli se motáme, než nás s konečnou platností navedou do rezervace, kde se vyskytují nejmenší primáti (ale nejsou to opice) na světě - Nártouni (Tarsier). Jsou to neskutečně roztomilá zvířátka, které by se vešla do dlaně. Aktivní jsou v noci, takže je nemusíme nahánět a mužem si v klidu vyfotit tyto plyšové hračky připevněné ke stromu. Tyto zvířata jsou před vyhubením, také proto že když jsou chováni v zajetí a prožijí stres, začnou bouchat svojí hlavou do stromu tak dlouho, až se zabijí. Toto kdyby bylo u lidí, tak přežijí jen motorkáři s helmou. 
Přijíždíme do největšího města na ostrově Bohol, města Tagbilaran. Navštěvujeme místní tržiště, které je umístněno v obrovském plechovém hangáru, které nemá skoro okna. Vevnitř je přítmí a jsme jediní bílí na celém tržišti. Je to opravdu zvláštní pocit když cítíte, jak cokoli uděláte, tak vás ze všech stran sledují a jste tu hlavní atrakce dne. Prodává se tu hlavně místní zelenina, ryby včetně sušených a pár stánku s občerstvením. U jednoho z nich se zastavujeme a při výběru z hrnců (místní zvyk výběru jídla) ukazujeme na nudle s masem. Usedáme a prodávající velmi příjemný mladík se svoji sestrou (oba tak cca 15 let) se s námi dávají do řeči. 

Začíná to obvyklou otázkou odkud jsme, my už asi po sté že Czech, jak dlouho tu jsme, jak dlouho budeme… Zabředáváme do hlubší debaty a zjišťujeme, ze většina lidí zde vůbec neví kde Česko je, chytají se až na Europa, vůbec nechápou, že u nás byl před týdnem sníh, po otázce jestli jsou všichni lide u nás velcí jak já, se jen usmívám. Při pokusu o navedení o pozici našeho města přes větu, že se u nás jezdí MotoGP zjišťujeme, že vůbec neví co MotoGP je…. Je to opravdu smutné, když zjišťujeme, že tito mladí znají jen školu a svůj stánek v tomto šeredném hangáru, který stejně mají pronajatý od svého strýce. Bohužel tu asi stráví zbytek svého života-děsné. Platíme a necháváme na naše poměry drobný trinkgeld (40 PHP -20 Kč) a mladík moc nechápe a snaží se nám peníze vrátit. Spropitné v této zemi mi připadá, že není až tak běžnou záležitostí jak u nás. Posléze pochopí a s obrovským nadšením přijímá a málem nám zalétá cestu před námi. "Hodně štěstí do života". 

Jdeme přes cestu do modernějšího nákupního centra' taková místní Vaňkovka. U různých stánků zkoušíme místní specialitky a nacpaným břichem přijíždíme do našeho resortu. Umyjeme se a jdeme si sednout do jedné typické restaurace. Pozorujeme místní lidi a velmi často se zde procházejí zamilované páry, ale mají dvě zvláštností. První je že pár je většinou black&white. To by nebylo nic zvláštní, kdyby nebylo druhé pravidlo, že muž je vždy bílý a starší (cca 55 a výš) a dívka hnědá (15 - 20 těžko odhadnout). Maruš je nazývá pedofily, ale já bych s tím až tak moc nesouhlasil. Třeba jsou opravdu zamilovaní :). Jeden pár je opravdu exklusivní, muž opravdu slizký 65 s přehazovačkou a brýlemi, v květovaných šortkách a dívka opravdu exklusivní kousek 17 v krásných šatech. Tento pár jsme již potkaly předešlé dny. Co asi dělá chudák bába v Německu? Chtěl bych vidět tento pár v našich končinách, jak se krásně muckají na ulici, v této zemi jsou k tomu opravdu velmi tolerantní a vůbec nikdo se nad tím nepozastavuje. Jiná země, jiný mrav. Možná se pozastavují nad tím, proč já tahám staré dříví do lesa. Jdeme spát, zítra nás čeká přesun zpět na ostrov Cebu.

Den 06 - ostrov Bohol, Tagbilaran-ostrov Cebu, Cebu

Vstáváme, necháváme oba baťůžky na recepci a jdeme se nasnídat. Klasika rýže, vajíčko, káva. Pokračujeme na pláž Alona, kde prolenošíme celé dopoledne, dáváme oběd a lenošíme do 4 odpoledne.

 Vracíme se k hotelu, dáváme ještě sprchu a už před resortem čeká přistavený tricykl, který si nás zamluvil včera - bratr od majitele včera zapůjčené motorky. Je tu opravdu boj o zákazníka. Kupodivu na tomto ostrově se nepokoušejí zákazníka nějak natáhnout. Většinou už nabídnou správnou cenu, i v obchodech není obvyklé smlouvání, to jsem měl mylné informace a představu. Na tržištích je to něco jiného. Nasedáme do tricyklu a užíváme si pro nás netradiční cestu do Tagbilaranu.

 Platíme 300 PHP a jdeme si koupit lístek na loď do Cebu. Milión lidí, vedro jak prase a v uzavřené budově je to fakt super kombinace. Seberme lístky a vycházíme ven něco sezobnout. Klasika - o grilované maso na špejli s rýží. Vracíme se zpátky do odbavovací haly, kde i na loď prochází veškerá zavazadla pres rentgen. Jdeme na čas a už nás nahánějí na Check-in, že loď už odplouvá. Neuvěřitelné - loď odplouvá včas, přidáváme do kroku a bereme místo které je určeno místenkou. Prožívám opět dvouhodinové muka a po vylodění v Cebu bereme taxík a řidičovi sděluji název předem vytipovaného hotelu Premiere Citi Suites v centru města, cena 1800 PHP včetně snídaně. Řidič se ze začátku moc ne chytá, tak ho částečně naviguji a kontrolují pomocí GPS. Dorážíme do opravdu pěkného hotelu, kde je úžasná recepční. Bereme pokoj hned pod terasou s barem, odkud je nádherný výhled na celé město.

 Jdeme na večerní procházku po městě. Cestou navštěvujeme další basketbalový zápas, který je podobný tomu na Boholu, ale něco tomu chybí. No jo no, jsme ve městě, chybí tu ta pravá venkovská atmosféra. Vracíme se na hotel a jdeme spát. Zítra letíme do Puerto Princesa na ostrově Palawan.

Den 07 - ostrov Cebu, Cebu-ostrov Palawan, Puerto Princesa

Ráno jdeme na snídani na terasu v 8 mém patře a kocháme je při jídle výhledem na město, je 27°C - paráda. Balíme a bereme taxík na letiště. Letadlo odlétá včas a po dvouhodinovém ledu dosedáme na letišti v Puerto Princesa. Bereme tricykl a dorážíme do vytipovaného hotelu. Plno. Je to poprvé co jsme se setkali s tím, že by měli mimo turistickou sezónu někde plno. Ptáme se na konkurenci a posílá nás o ulici dále do resortu Casa Linda Inn 1200 PHP. Pěkný komplex dřevěného domu do tvaru U a uprostřed nádherná zahrada s altánkem. Ubytováváme se a jdeme si půjčit motorku. Máme namířeno na krokodýlí farmu Palawan Wildlife Rescue. Je to asi 20 km, tak si po cestě dáváme oběd hrnec nudlové polévky. Přijíždíme na farmu, vstupné á 40 PHP . Procházíme s průvodcem a hned na začátku je vystavena kostra a kůže pěti metrového Macka, kterého museli odlapit, protože žral místní rybáře. Celou dobu procházíme okolo plastových kádí, kde je v půlce voda a na druhé půlce jsou malí krokodýli. 

Na konci je jeden macek, stejný jak vystavená kostra. Když se v průběhu přednášky dozvídáme, že krokodýlí kůže je použitelná pouze mezi 3-5 ti lety, je mi jasné proč všichni krokodýli jsou tak malí a pouze jeden pro turisty. Jsou to normální krokodýlí jatka. Nevím, proč se to jmenuje Palawan Wildlife Rescue. Přicházíme na konec, a je tu možnost vyfotit se s krokodýlem. Všichni se bojí a já si říkám, kolikrát se mi zadaří podržet si krokodýla a jdu na to. Jsem překvapen jak měkký a příjemný na dotyk je mladý krokodýl.

Po mě se už odvažují další, ale když zjišťuji, že za foto s krokodýlem máme zaplatit na jejich poměry nehorázných 200 PHP, utvrzuje mě to vtom, že je to jen továrna na prachy a jatka. Sorry pokud se mýlím. 











Vracíme se zpátky do Puerto Princesa. Nacházíme nábřeží, kde se nachází velké množství stánků a probíhá tu soutěž krásy psů. Je strašný vedro a opravdu se divím, že se těm psům chce vůbec hejbat. Všichni psi na ulici se válejí, jen ti krasavci se musí ohánět. Je to jak mezi lidmi :-) . Je tu jedna zvláštnost, od každé rasy je tu jen jeden, či dva psi a už na první pohled to nejsou oproti našim výstavním psům zadní šampióni. Pravda je, že oproti těm vořechům na ulici to jsou prudcí elegáni.

 Kupujeme naše oblíbené Buko 20 PHP (šťáva z mladých kokosových ořechů, rozmixovaná dužina, kondenzované mléko a samozřejmě ledová tříšť). Sladké jak cecek, ale super osvěžující. Sedáme na panket lemující moře a sledujeme, jak místní děti jezdí na vypůjčených kolech z místní půjčovny, kde jich mají odhadem 400. 

Buko, repete a repete a je tma. Jedem do resortu. Po cestě ještě nakupujeme Tanduay (místní rum z cukrové třtiny) a Kolu a usedáme na zahradě resortu. Vypijeme pár skleniček na dobrou noc a jdeme spát.