Dnes jsme se
prospaly o něco déle a po snídani vyrážíme na nejdelší výlet na motorce. Máme
před sebou cca 170 km po různě upravených a neupravených cestách. Projíždíme po
kamenitých cestách vedoucích okolo rýžových polí a kocháme se opravdu kýčovitými
scenériemi.
S vyklepanými prdelemi dorážíme na jednu z hlavních turistických atrakcí na ostrově Bohol na Čokoládové kopce. Je to pres tisíc homolovitých kopečků rozesetých po krajině. Po zaplacení drobného poplatků zastavujeme pod vyhlídkovým bodem, který je umístěn na jednom z kopců. Je strašné vedro, ze by jeden zdech - odhad 34°C. Máme před sebou něco přes 200 schodů, tak se do nich pouštíme. V jedné třetině míjíme umírající Japonce, šlapu, po chvíli umírají tlustší místňáci, šlapu, my umíráme s posledním schodem. Hrnem se do stínu, který je pod jedinou malou palmou na vrcholu. Trochu boj o stín, ale Maruš má ostré lokty. Jsme totálně zaplavení dobrých pět minut to rozdejcháváme. Z vrchu je nádherný výhled na homolovité kopce. Je to hezké, ale že bych se z toho po..al, to teda ne. Probíhá focení jedné krasavice a jednoho krasavce.
Postupně
scházíme dolů a pokračujeme směr vesnice Corela. Místní cesty mimo hlavní trasy
jsou opravdu trochu divoké, kilometr betonová cesta, kilometr se jede po prašné
štěrkové cestě. Mosty se průběžně opravují, takže se půlka z nich objíždí po
provizorních mostech, takže na motorce je to opravdu zážitek. Po cestě se
stavujeme do motýlí farmy, kde jsou všichni motýli žijící na Filipínách.
Provádí nás mladý Filipínec, který že všeho nejvíc zdůrazňuje, že když se
motýli "páří“, jsou spojeni celý den a pořád s úsměvem opakuje "All
day Bum Bum". Tak oba uznale pokýveme, že fakt dobrý a pokračujeme v
cestě.
Přijíždíme do Corely a chvíli se motáme, než nás s konečnou platností
navedou do rezervace, kde se vyskytují nejmenší primáti (ale nejsou to opice)
na světě - Nártouni (Tarsier). Jsou to neskutečně roztomilá zvířátka, které by
se vešla do dlaně. Aktivní jsou v noci, takže je nemusíme nahánět a mužem si v klidu
vyfotit tyto plyšové hračky připevněné ke stromu. Tyto zvířata jsou před
vyhubením, také proto že když jsou chováni v zajetí a prožijí stres, začnou
bouchat svojí hlavou do stromu tak dlouho, až se zabijí. Toto kdyby bylo u
lidí, tak přežijí jen motorkáři s helmou.
Přijíždíme do největšího města na ostrově Bohol, města Tagbilaran. Navštěvujeme místní tržiště, které je umístněno v obrovském plechovém hangáru, které nemá skoro okna. Vevnitř je přítmí a jsme jediní bílí na celém tržišti. Je to opravdu zvláštní pocit když cítíte, jak cokoli uděláte, tak vás ze všech stran sledují a jste tu hlavní atrakce dne. Prodává se tu hlavně místní zelenina, ryby včetně sušených a pár stánku s občerstvením. U jednoho z nich se zastavujeme a při výběru z hrnců (místní zvyk výběru jídla) ukazujeme na nudle s masem. Usedáme a prodávající velmi příjemný mladík se svoji sestrou (oba tak cca 15 let) se s námi dávají do řeči.
Začíná to obvyklou otázkou odkud jsme, my už asi po sté že Czech, jak dlouho tu jsme, jak dlouho budeme… Zabředáváme do hlubší debaty a zjišťujeme, ze většina lidí zde vůbec neví kde Česko je, chytají se až na Europa, vůbec nechápou, že u nás byl před týdnem sníh, po otázce jestli jsou všichni lide u nás velcí jak já, se jen usmívám. Při pokusu o navedení o pozici našeho města přes větu, že se u nás jezdí MotoGP zjišťujeme, že vůbec neví co MotoGP je…. Je to opravdu smutné, když zjišťujeme, že tito mladí znají jen školu a svůj stánek v tomto šeredném hangáru, který stejně mají pronajatý od svého strýce. Bohužel tu asi stráví zbytek svého života-děsné. Platíme a necháváme na naše poměry drobný trinkgeld (40 PHP -20 Kč) a mladík moc nechápe a snaží se nám peníze vrátit. Spropitné v této zemi mi připadá, že není až tak běžnou záležitostí jak u nás. Posléze pochopí a s obrovským nadšením přijímá a málem nám zalétá cestu před námi. "Hodně štěstí do života".
Jdeme přes cestu do modernějšího
nákupního centra' taková místní Vaňkovka. U různých stánků zkoušíme místní
specialitky a nacpaným břichem přijíždíme do našeho resortu. Umyjeme se a jdeme
si sednout do jedné typické restaurace. Pozorujeme místní lidi a velmi často se
zde procházejí zamilované páry, ale mají dvě zvláštností. První je že pár je
většinou black&white. To by nebylo nic zvláštní, kdyby nebylo druhé
pravidlo, že muž je vždy bílý a starší (cca 55 a výš) a dívka hnědá (15 - 20
těžko odhadnout). Maruš je nazývá pedofily, ale já bych s tím až tak moc
nesouhlasil. Třeba jsou opravdu zamilovaní :). Jeden pár je opravdu exklusivní,
muž opravdu slizký 65 s přehazovačkou a brýlemi, v květovaných šortkách a dívka
opravdu exklusivní kousek 17 v krásných šatech. Tento pár jsme již potkaly
předešlé dny. Co asi dělá chudák bába v Německu? Chtěl bych vidět tento pár v
našich končinách, jak se krásně muckají na ulici, v této zemi jsou k tomu
opravdu velmi tolerantní a vůbec nikdo se nad tím nepozastavuje. Jiná země,
jiný mrav. Možná se pozastavují nad tím, proč já tahám staré dříví do lesa.
Jdeme spát, zítra nás čeká přesun zpět na ostrov Cebu.
S vyklepanými prdelemi dorážíme na jednu z hlavních turistických atrakcí na ostrově Bohol na Čokoládové kopce. Je to pres tisíc homolovitých kopečků rozesetých po krajině. Po zaplacení drobného poplatků zastavujeme pod vyhlídkovým bodem, který je umístěn na jednom z kopců. Je strašné vedro, ze by jeden zdech - odhad 34°C. Máme před sebou něco přes 200 schodů, tak se do nich pouštíme. V jedné třetině míjíme umírající Japonce, šlapu, po chvíli umírají tlustší místňáci, šlapu, my umíráme s posledním schodem. Hrnem se do stínu, který je pod jedinou malou palmou na vrcholu. Trochu boj o stín, ale Maruš má ostré lokty. Jsme totálně zaplavení dobrých pět minut to rozdejcháváme. Z vrchu je nádherný výhled na homolovité kopce. Je to hezké, ale že bych se z toho po..al, to teda ne. Probíhá focení jedné krasavice a jednoho krasavce.
Přijíždíme do největšího města na ostrově Bohol, města Tagbilaran. Navštěvujeme místní tržiště, které je umístněno v obrovském plechovém hangáru, které nemá skoro okna. Vevnitř je přítmí a jsme jediní bílí na celém tržišti. Je to opravdu zvláštní pocit když cítíte, jak cokoli uděláte, tak vás ze všech stran sledují a jste tu hlavní atrakce dne. Prodává se tu hlavně místní zelenina, ryby včetně sušených a pár stánku s občerstvením. U jednoho z nich se zastavujeme a při výběru z hrnců (místní zvyk výběru jídla) ukazujeme na nudle s masem. Usedáme a prodávající velmi příjemný mladík se svoji sestrou (oba tak cca 15 let) se s námi dávají do řeči.
Začíná to obvyklou otázkou odkud jsme, my už asi po sté že Czech, jak dlouho tu jsme, jak dlouho budeme… Zabředáváme do hlubší debaty a zjišťujeme, ze většina lidí zde vůbec neví kde Česko je, chytají se až na Europa, vůbec nechápou, že u nás byl před týdnem sníh, po otázce jestli jsou všichni lide u nás velcí jak já, se jen usmívám. Při pokusu o navedení o pozici našeho města přes větu, že se u nás jezdí MotoGP zjišťujeme, že vůbec neví co MotoGP je…. Je to opravdu smutné, když zjišťujeme, že tito mladí znají jen školu a svůj stánek v tomto šeredném hangáru, který stejně mají pronajatý od svého strýce. Bohužel tu asi stráví zbytek svého života-děsné. Platíme a necháváme na naše poměry drobný trinkgeld (40 PHP -20 Kč) a mladík moc nechápe a snaží se nám peníze vrátit. Spropitné v této zemi mi připadá, že není až tak běžnou záležitostí jak u nás. Posléze pochopí a s obrovským nadšením přijímá a málem nám zalétá cestu před námi. "Hodně štěstí do života".
Žádné komentáře:
Okomentovat