Vstáváme brzo okolo 6 30. Jdeme na snídani do naší oblíbené restaurace, kde podávají snídaně, obědy a večer mají zavřeno. Dáváme tradiční čínskou snídani, hustá nudlová polévka, vajíčko, rohlík a valíme na hotel pro věci. Přicházíme na autobusovou zastávku a dle informací od Jozepha všechny linky začínající A vedou na letiště. Sběrem A21 a jedem. Jenže místo cca 3 zastávek, které jsme jeli směrem sem, tak zastavuje v každé díře a čas neúprosně letí. Z 2 hodinové rezervy se najednou stává hodinová a začínám být trochu nervózní. Naštěstí po výjezdu z města už tak často nestaví, tak dorážíme cca 1,5 hod před odletem. Odbavujeme se a vše běží podle plánu. Letíme s PAL expres. Jedna ze cca 3 filipínských aerolinek o kterých se dá uvažovat. Pro tento let jsem si při platil ohromných 200 Kč za místa v první lajně. Super, bomba, poprvé se cítím v letadle opravdu pohodlně. Letuška a letušák okolo nás skáčou jako na pérkách, ale hlavně ty nohy…. Letuška nám vysvětluje, že v případě problému vstupujeme jako první a ukazuje nám jak otvírat dveře v letadle. Už vidím Maruš jak casnuje v té panice s tou pákou, po 5 minutách už to zase neví jak to otevřít… Z okna pozorujeme malebné ostrůvky a já se pokouším zachytit GPS signál v letadle. Víceméně bez výsledku. Dosedáme, přistavují tubus na východ. Vycházíme do tubusu a najednou rána do hlavy z vedra. Že bude teplo, to jsme čekaly, koneckonců byly jsme na to zvyklí z Thajska, ale toto bylo opravdu hodně hustý. Okamžitě zpocený až na prdeli, snažím se to rozdýchat, ale marně. Odfukuji až v klimatizované příletové hale. Vše dolů, co nejlehčí oblečení. Následuje Maruščin oblíbený ceremoniál, výběr z bankomatu. V odletové hale je jeden, tak přistupujeme a ejhle, "Transakci nelze provést" - bez jakékoli další informace. Zkouším podruhé, potřetí a furt nic. Jdu hledat jiný. Nachází, ale mimo provoz. Policista mi oznamuje, že v příletové hale je další, tak tam zamířím. A ejhle po dvou, třech pokusech pořád "Transakci nelze provést". No výborně. Zkoušíme záložní druhou kartu, od druhého úctu, od společnosti Master card, první byla VISA, a pořád to stejné. Po hodině průběžného přebíhání mezi automaty už to ve mě vře. Kdyby tam nebyly všude ti policajti, tak ten bankomat snad rozkopu. Co teď? Nemáme peníze, je neděle a banky ve městě, které je 10 km daleko mají zavřeno, musíme přejet na ostrov a nemáme ani na taxík, který by nás zavezl do přístavu, natož peníze na loď, či hotel. Co když na Filipínách z nějakého důvodu naše karty nebudou fungovat? O ou. Nálada klesá, tlak stoupá, do toho to obrovské vedro. Naštěstí mám malé eso v rukávu a volám čecha Emila Ševčíka (od kterého jsem před odjezdem dostal pár informací), který žije na ostrově Bohol, kam máme namířeno. Od něj se dozvídáme, že na ostrově mimo pár bankomatů jsou zastoupeny hlavni místní banky. Trochu se zklidňujeme a nacházíme směnárnu, kde rozměňujeme naši záložní rezervu v podobě posledních Hongkongských dolarů. Máme v záloze ještě 200€, ale ty jsou opravdu pouze pro případ hladomoru. Bereme taxíka a po půlhodině jízdy nás vysazuje v přístavišti. Platíme 200 PHP (100 Kč) - neuvěřitelné. Kupujeme lístky na cca 2 hodinovou plavbu lodi z Cebu do Tagbilaranu. Odjezd by měl být za 5 minut, tak kvaltujeme. Hned mezi dveřmi do přístupové haly slyšíme "Don't hurry" a pravidlo o kterém jsem si všude doma četl "pro filipínce je čas jen relativní pojem" začalo vycházet v platnost. "Hodina zpoždění Srr, vemte místo Srr". Hodina zpoždění. Usedáme v místnosti, ve které je asi 200 obsazených židlí, jedna velká plochá televize, ve které dávají nějakou místní akční telenovelu, která se nedá nazvat ani "béčkovým pořadem" možná tak "péčkovým", v rohu za plentou někoho masírují, minimálně 35°C, vlevo běží slepice, vpravo chrápe pes, sádrokartonový strop je z půlky rozpadlý, v místě pro přístup k lodi jsou mříže - pokukujeme po sobě se ženou a dostáváme záchvat smíchu.
Trable s penězma jsou pryč. Píší Emilovi, že budeme mít cca hodinu zpoždění, on mi na oplátku posílá názvem rezortu, kam se máme nechat zavést taxíkem za 500 PHP (vzdálenost cca 25 km). Vystupujeme, nahaněči taxíků nás zkoušejí odchytit, ale já vidím cosi, připomínající klasickou motorku se sajdou, ale celokapotovanou. Okamžitě zapomínám na taxík a hrnu se k tomu stroji. Boreček okamžitě "Hello Srr, kam to bude Srr". Říkám mu název rezortu a borec je šťastnej jak blecha, že má kšeft. Ptám se na cenu a "300 PHP Srr" super, jedem. Začalo to nastupováním, které mě silně připomnělo film "Vrchní prchni" scénu jak Abraham cpe tu babičku do toho hadroletu a říká "přihrbit, přikrčit- jak za kulomet babičko". Jízda snů, rachot, jako kdyby každou chvíli by měla motorka vzlétnout a jedete 30 km/h, teda asi -nejede mu tachec. Každém kamínek je cítit, protože ta sajda asi nemá péra, při každém předjíždění se troubí, na cestu vůbec nevidí, protože soudruzi když vyráběli sajdu, vyřízli otvor pro světlo v jiné pozici, než je na motorce, místa je tak asi když se dva chcete posadit na jednu židli, aspoň ze sajda nemá dveře, tak se z části vykláním a pozoruji okolí. Po půl hodině super jízdy zastavuje motorka v rezortu, na ostrově Panglao na pláži Alona. Před rezortem stojí muž střední postavy, s šátkem na hlavě a je bílej. To je Emil. Ubytováváme se za 1400 PHP v moc nádherném rezortu Paragayo, kde vnitřek rezortu tvoří zahrada z palem a altánky, ubytování skromnější, ale s klimatizací a koupelnou, vše krásně čisté.
Jdeme na večeři s Emilem a dozvídáme se další dílčí informace potřebné k přežití ve zdejším kraji, od systému objednávání jídla, systém smlouvami a kde, až po to jak se sem dostal a jak se mu žije. Po té telefonuje svému známému a domlouvá pro nás na zítřek půjčení motorky. Poděkujeme formou předání dvou kusů lahviček, rozloučíme se a jdeme zkusit místní bankomat, jestli si to už naše karty nerozmyslely. Dáváme kartu, zadáváme PIN a ejhle BINGO, výherní automat nám dává výhru a my to jdeme oslavit do místního baru. Maruš se jde převléknout a já se jdu podívat na pěkné plážové auto bez střechy naproti ulice. Přistupuje ke mě na první pohled celkem pohledná slečna a ptá se, jestli se mi to auto líbí. Tak ji samozřejmě odpovím, že ano a ona "jak už jsem tady dlouho" a "jak dlouho tady ještě budu" a "od kud jsem" tak si tak konverzuji a že se určitě tady ještě potkáme a jdu zpátky pres ulici k rezortu čekat na Maruš. A ejhle hop a ona se mi zavěsila za předloktí a trajdá si to se mnou přes ulici. Když ji s úsměvem vysvětluji, že se holka spletla, že jsem tady se svou ženou směje se ještě víc a myslí si, že se jí chci zbavit. V tom ale už v dáli přilétá moje stíhačka a po otázce "to je tvoje žena?" a odpovědi "Yes" nabírá cizí možná F 18 - ka obrácený kurz. Po přivítání s úsměvem od ucha k uchu oznamuji svému postaršímu Mesršmitovi co se stalo a sděluji, že náhradnice-čekatelky jsou na pozoru a že by se měla lépe starat o své domovské letiště. Už se nevzdálila. Jdeme do restaurace na drink a jak náhodou se cizí F18 - má objevuje znovu, tentokrát v doprovodu dalších dvou F 20 -tek a míří přímo k nám. Tak si je s chutí prohlížíme a první doprovodná F 20 nás zdraví. Jenže místo uchu lahodícího tenkého "Hi" se ozve mírné zabručení "Hy". A do prdele. Naštěstí hlavni F 18 zdraví znovu a znovu tence. Teď je na koni Maruš, protože tvrdí, že to všechno byli borci. Dohadujeme se, já samozřejmě tvrdím, za alespoň ta "moje" byla baba, pravda je, že mela takový divný zuby, ale na ty se nehledí, když je to darovaný kůň. No výsledek toho celého bylo to, že jsem měl zkažený celý zbytek dovoleny, protože ať šla jakkoli krásná baba a měla třeba jen trochu křivý nos - byl to borec. Maru fakt dík, ohlídala jsi svoje letiště pěkně zákeřnou zbraní. Kupujeme kokosový ořech a míříme do baru. Dáváme místní pivo (30 PHP), rum s kolou (50 PHP) a asi hodinku sedíme na baru a bavíme se s místními barmankami. Jdeme spát.
Trable s penězma jsou pryč. Píší Emilovi, že budeme mít cca hodinu zpoždění, on mi na oplátku posílá názvem rezortu, kam se máme nechat zavést taxíkem za 500 PHP (vzdálenost cca 25 km). Vystupujeme, nahaněči taxíků nás zkoušejí odchytit, ale já vidím cosi, připomínající klasickou motorku se sajdou, ale celokapotovanou. Okamžitě zapomínám na taxík a hrnu se k tomu stroji. Boreček okamžitě "Hello Srr, kam to bude Srr". Říkám mu název rezortu a borec je šťastnej jak blecha, že má kšeft. Ptám se na cenu a "300 PHP Srr" super, jedem. Začalo to nastupováním, které mě silně připomnělo film "Vrchní prchni" scénu jak Abraham cpe tu babičku do toho hadroletu a říká "přihrbit, přikrčit- jak za kulomet babičko". Jízda snů, rachot, jako kdyby každou chvíli by měla motorka vzlétnout a jedete 30 km/h, teda asi -nejede mu tachec. Každém kamínek je cítit, protože ta sajda asi nemá péra, při každém předjíždění se troubí, na cestu vůbec nevidí, protože soudruzi když vyráběli sajdu, vyřízli otvor pro světlo v jiné pozici, než je na motorce, místa je tak asi když se dva chcete posadit na jednu židli, aspoň ze sajda nemá dveře, tak se z části vykláním a pozoruji okolí. Po půl hodině super jízdy zastavuje motorka v rezortu, na ostrově Panglao na pláži Alona. Před rezortem stojí muž střední postavy, s šátkem na hlavě a je bílej. To je Emil. Ubytováváme se za 1400 PHP v moc nádherném rezortu Paragayo, kde vnitřek rezortu tvoří zahrada z palem a altánky, ubytování skromnější, ale s klimatizací a koupelnou, vše krásně čisté.
Žádné komentáře:
Okomentovat