Vstáváme, a
protože dnes je den D (Maruš má kulaté narozeniny) doufám, že se dnešní den
vydaří. Chystáme se na cestu a v tom zjišťujeme, že pantofle co Maruš nechala
včera venku zmizeli. Hledáme, ale marně. Děláme trochu vítr, recepční se
omlouvá jak kdyby někoho zabila a hučí na personál, ale samozřejmě se nenajdou.
Tak aspoň Maruš v den svých narozenin udělala někomu radost. Dostává dárek k narozeninám - kupuje nové žabky. Půjčujeme motorku a vyrážíme směr Busuanga.
Ze začátku je cesta parádní, ale zhruba v 1/3 končí permanentní beton a začíná
už obvyklá kombinace chvíli štěrk, chvíli beton. Bohužel po chvíli zjišťuji, že
se mi vymazaly veškeré mapy z tabletu, takže vůbec nevím, kde jsme a máme pouze
rukou kreslenou mapu z půjčovny motorek - pán bůh zaplať za ni. Jelikož v
těchto krajích se dopravní značky moc nenosí, tak označení vesnic samozřejmě
chybí taky. No nic, budeme se pořád vyptávat. Od naší recepční jsme dostali
tip, že po cestě jsou nějaké vodopády s názvem Conception. Zastavujeme v
malinkaté vesničce, a protože jsme vyprahlí, dáváme pití v jednom ze stánků,
kterých je má Filipínách snad milion. Snad každý pátý domek co stojí u cesty má okénko, kde prodávají pití, drobné sušenky a někdy i další věci. Tyto
občerstvovací stanice jsou pro náš typ cestování úplně ideální. Vyptáváme se na
vodopády a je nám řečeno, že za sto metrů za mostem vpravo. Jedem, jenže za
mostem vpravo je jen domek a pěšinka s označením Private. Jedem kousek dál a
tam nás zase posílají k tomu mostu. Tak se vracíme a zastavujeme u mostu a jdu
se ptát do domku. V domě je asi 10 lidí a nejstarší matka jakmile slyší, že se vyptáváme
na vodopády, vyhání tak desetiletou dceru ještě s jednou, ať nám ukáže cestu.
Supr. Jdeme za nimi tou úzkou privátní cestičkou a přiznávám, že bez doprovodu
bych to nenašel. Přicházíme k hezké laguně, která je z půlky obehnaná černou
skálou, která je zarostlá hustým porostem.
Na této skále je ještě jedno malinkaté jezírko, ve kterém se dá taky koupat. Moc hezké, neváhám a jdu si zaplavat.
Ještě před tím než vlezu do vody dávám drobné všimné za doprovod. Holka, jako snad všichni vesničané, kteří nepracují standardně s turisty, na mě kouká a moc nechápe, co jí dávám. Asi to tu opravdu není zvykem. Osvěžím se a valíme dál, máme před sebou ještě hodně km. Dorážíme do vesnice a jdeme se ptát, jestli zde někde není Wifi, abych si mohl dohrát mapu. Ptáme se na třech místech a dozvídám se, že v těchto končinách internet vůbec není - vítejte v 21. století. Dáváme oběd, výborný nudle Bihon v malé restauraci u břehu moře.
Vyptáváme se kde jsme a sdělují nám, že jsme v New Busuanga a né v Busuanga. Do ní je to další dobrá půl hodina cesty. No super. Jelikož jsem po celý den neviděl jediný resort, kde bychom se mohli ubytovat, začínám mít špatné tušení. Den oslavy narozenin a my se snad budeme vracet zpět do Coronu a strávíme celý den na motorce. To bude mít Maruš radost. Přijíždíme do Busuanga a taky nic. No nic. Vsázím vše na jednu kartu a to na neověřenou informaci, že někde za Busuangou snad je možno se nechat ubytovat a že název té vesnice je Ocam Ocam. Už samotný název je divoký, ale něco mi trochu, ale opravdu trochu říká, že by to mohlo být na pláži, protože v místě, kde by to ubytování mohlo být, jsem prohledával pomoci Google mapy ještě před odjezdem a bylo tam vidět něco jako pláž. Jedeme úplně liduprázdnou krajinou a jsou tu různé odbočky. Jelikož nemám mapu , skoro vůbec nevím kde jsme. Zkoušíme se orientovat podle slunce a pokouším se odhadnout směr, kterým by se pláž měla nacházet. Odbočuji na jedné cestičce a po chvíli se z cesty stává brutální cesta, kterou by opravdu mělo problém projet i auto s náhonem na všechny čtyři kola. Prudké kopce nahoru, dolů, občas jedeme více po skále než po štěrku, no mazec. Po patnácti minutách si začínám myslet, že jsem to posral a že to otočíme a pojedeme zpátky do Coronu. A v tom uvidíme v dáli nějakou chatrč a další, nějaká vesnička. Přijíždíme do ní a je to Ocam Ocam. No uff. Ale co to ubytování? Projíždíme podél pláže celou vesničku a místní nám ukazují na druhou stranu vesnice, otáčíme to a jedem se tam s očekáváním podívat. Po chvíli se objevuje nakrátko střižená tráva, nádherná zahrada a úplně úžasné chatky.
Zapadá slunce a my sedíme na terásce před chatkou, je skoro tma a přijíždí motorka a na ni mladý borec. Bere si chatku vedle nás. Říkáme se škoda. Nakonec zjišťujeme, že to až taková škoda není, protože se z borca vyklube úžasný mladík, se kterým se dáváme do řeči a společně kecáme až do půlnoci. Zjišťujeme, že je Němec a že je z Kolína nad Rýnem, kde mám tetu, a že si toho máme hodně co říci a hned se domlouváme že zítra společně vyrazíme do místního Safari. Jdeme spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat