Den 15 - ostrov Busuanga, Coron - ostrov Luzon, Manila

Vstáváme a dojídáme zbytek ananasu ze včerejška. Balíme a jdeme na tricykl, který nás má zavést na letiště, který je cca 25 km daleko. V průvodci psali, že cena za dopravu dodávkou je 150 PHP na osobu, tak to zkoušíme za stejnou cenu na tricykl. Zkoušíme dva, ale za tuto cenu nás ani jeden nechce vzít. Rozhodujme se, že vezmeme dodávku. Dorážíme na letiště. Je to tak malé letiště, že nemají ani rentgen a veškerá zavazadla prohlížejí ručně. V hale je strašné vedro a nají tu jen velké stojanové ventilátory, tak se k jednomu probojuji. Tentokrát nasedáme do malého vrtulového letadla. 

V letadle jak neběží motory, tak nefunguje ani klimatizace, takže zchlazení musí počkat. Přilétáme do Manily, hlavního města Filipín. Bereme baťohy a jdeme na taxík, který nás doveze do hotelu, který tentokrát vybrala Maruš. Přicházíme na stanoviště taxíků, kam míří všichni. Je zajímavé, že to nejsou klasické taxíky, ale jakési airport taxi. U všech výstupů z hal jsou nahaněči v jakýchsi uniformách a mají na krku pochybné cedulky. Jeden z nich nás odchytí a kam že jedeme. Tak mu řeknu název hotelu, on vytáhne tabulku, nachází hotel, a že 950 PHP a už nás vede do taxíku. Něco se mi nezdá, tak že pod záminkou, že jsme si zapomněli vybrat z automatu peníze a že si ještě odskočíme teď vybrat, mu mizíme z očí. Do automatu opravdu jdeme, ale potom se mu oklikou vyhýbáme a snažíme se najít cestu na normální silnic, kde bychom si od chytly normálního taxíka. To se nám po chvíli daří. Přicházíme ke třem taxíkům a pomalu je o nás boj. Vybíráme jednoho a hned po nástupu kam to bude, tak říkám název a on ze za 400 PHP. Říkám že né, ať zapne taxametr. On se brání a že je velký provoz a že teda jo, ale k taxametru 100 PHP navíc za ten provoz. Nakonec skončíme na taxametr +50. Dojíždíme do cíle a na taxametru je 180 PHP. Dávám mu 250 PHP a odplivuji si hnusem nad těmi nahaněči u letiště. Kdyby si dali o 50% víc nebo nehorázných 100%, tak dobře, ale 500%? Hajzlíci. Opět se potvrdilo pravidlo, že pokud nevíš cenu, nahaněčům se zdaleka vyhni. Hotel Pennzione Malateje 1200 PHP se snídaní je postarší, ale udržovaný, bereme. Vyrážíme do města na památky dle průvodce, ale vice méně ani jedna pomalu nestojí za zhlédnutí. Tak po cestě dáváme foot masage a jdeme se podívat na vyhlášené tržiště okolo Quinapo kostela. 

Milión jedna stánků s různým zbožím, ovoce a všechno možné a milión dva lidí. Zvláštní atmosféra, akorát si musíš pořád hlídat kapsy a doklady. Chci vyzkoušet zdejší ovoce, tak kupuji Durian, strašně zapáchající ovoce. Na zdejší poměry je hodně drahé. 100 PHP za kilo.

Ochutnáváme a nic moc, spíš nic než moc. Většina zbide v pytlíku. Po městě je strašně moc žebráků a bezdomovců, včetně úplně nejmenších dětí, tak Durian dáváme jedné matce s malým dítětem, ať se taky jednou pomějou. Celkové strašné město, řekl bych celkový propadák. Můžou si podat ruce s El Nido, i když jsou to typově úplně odlišná města. Už chápu, proč mají do všech vstupů do hotelů ochranky, kontrola probíhá i při vstupu do metra a i ve většině restaurací. Ještě že zítra odlétáme do civilizace, do Honk Kongu. Vracíme se na hotel a jdeme spát.