Vstáváme relativně brzo v 7, protože v 8 máme před domluvený odvoz na autobusové nádraží za Puerto Princesa, ze kterého máme namířeno do Port Bartonu, v průvodci popisují tuto vesnici jako oázu klidu, tak jsem zvědavý, jestli nekecali. Nasedáme na tricykl a za 150 PHP nás dováží na nádraží. Dnes, protože je mimo turistickou sezónu odjíždí pouze jeden autobus směr Port Barton. Při cestě tricyklem jsem měl obavy, abychom se vešly. Chytáme jedny z posledních míst, bohužel v řadě, kde se sedí po třech. Tento autobus je neuvěřitelně universální, míst na sezení je 50, ale lidí se vejde 60. Klasické místo pro zavazadla chybí, ale co se dá všechno naložit na střechu a navázat za autobus je neuvěřitelné.
Po půl hodině sledování, jak všemožně obalují autobus zavazadly vyrážíme. Má to ale jednu vadu. Asijské sedačky, v asijském autobusu jsou tak na půl evropské prdele. Takže protože sedím na kraji do uličky, abych mohl aspoň někam dát nohy, víc čupím, než sedím. 3/4 mého pozadí je ve vzduchu, no super. V autobuse vedro jak kráva, z okénka nevidím, protože horní okraj okénka je někde na úrovni mé brady a sedím tak max. půlkou zadku, stát nemůžu, protože se mi tam už nevejde hlava, jedině že bych klečel. Délka cesty 3,5 hodin. Po půl hodině chytám rapla a musím to řešit. Cestuju přes půlku autobusu dopředu k prostředním dveřím. Cestou pošlapu dvě nohy, zašpiním jedno koleno a jednomu dítěti rozšlápnu sušenku. Sorry zní autobusem skoro jako jeden tón. Usedám na schodky u otevřených dveří a vůbec mi nevadí, že tam seděl "průvodčí", který teď v autobuse vybírá jízdné. Konečně si začínám jízdu užívat, krásně to fouká, výhled parádní, místa plno. Vrací se průvodčí a čeká, že ho pustím, ale to se chlapec šikmovokej mýlí, sedím jak zařezanej a nikdo mě odtud nedostane. Chvíli se zkouší mačkat, ale pak to vzdává a za jízdy vylézá na střechu autobusu. Nastává moje chvíle. Průvodčí pryč, tak vstávám a částečně se vykláním z otevřených dveří, teď to má konečně grády. Jedu takhle asi hodinu a to je jízda. Autobus zastavuje, bude asi někdo přistupovat. Honem si sedám zpátky na schody, aby mi to někdo nevyfouk. Přistupují dvě plnoštíhle bělošky a stojí vedle autobusu a smutnýma očima hledí na mě a pochopily, že autobus je plný. Průvodčí, který zatím slez ze střechy jim oznamuje, že můžou jet, ale jen na střeše. Holky s vyděšeným výrazem odpovídají, že teda jako jo. Já ze schodů se škodolibým úsměvem a zvednutým palcem jim suše říkám "Enjoy", holky zaskřípou zuby a lezou.
Jedeme dál, vykláním se, užívám si to, ale mám malého červíčka v hlavě. "Nahoře by to mohlo být ještě lepší". Po mikrosekundě váhání je rozhodnuto. Protože zastávka už nebude musím za jízdy vylézt na střechu autobusu, vždyť průvodčí to taky tak udělal. Vykláním se ze dveří, chytám žebřík a mažu nahoru. Blížím se střeše a průvodčí s chlápky co nakládali autobus se zpočátku leknou, protože bílou přerostlou opici ještě za jízdy lést na autobus neviděli, vždy lezla jen hnědá, ale pak se dávají do ohromného smíchu a máváním rukou ukazují, ať si jdu sednout k nim. Neodmítám a vybíral si úplně nejvyšší místo, kde se dá sednout. Teď je to teprve masakr. Kdo si toto nevyzkouší, nemůže vědět o čem taková jízda je. Jedním slovem bomba. Zářím jak světýlko a je to asi vidět, protože se mě průvodčí ptá, jestli je to moje první jízda na autobusu. Odpovídám, že ano a dobrou čtvrthodinku si povídáme. Autobus odbočuje z hlavní cesty na vedlejší a teď ta jízda na autobuse má i koule a pořádný. Přidávají se výmoly, hluboké kaluže, střecha autobusu litá ze strany na stranu, prostě nářez, přidává se k tomu nadzemní elektrické vedení, větve stromů a listy banánovníků, pod které se musíš ohnout, nebo je jiným způsobem odrazit. Lozíš po střeše, zaleháš, chytáš listy, odrážíš větve, to je kurňa aerobic.
Ubytováváme se a jdeme si prohlédnout zdejší vesnici a restaurace. Po cestě si domlouváme na zítřek výlet lodí se šnorchlováním, v restauracích zjišťujeme, že mají všichni nahozený turistický ceny, které jsou 2x až 3x větší než je obvyklé, to nás trochu vytáčí, ale nakonec jednu "klasickou" restauraci nacházíme a říkáme si, že né že bychom na to neměly, ale že ty dacany podporovat nebudeme a dáme raději vydělat "místňácké" restauraci. Jídlo bylo super + pivo - celkem za dva 250 PHP, za tuto cenu by bylo jedno jídlo bez pití. Na resortu si Maruš chce prohlédnou SMS v mobilu a ono nefunguje. Po několika pokusech zapnout a připojení na nabíječku se pořád nedaří mobil zapnout. Otevírám zadní kryt a zjišťujeme, že v mobilu chybí baterie… Nechápu to. V tom Maruš říká, že mobil měla na střeše při jízdě autobusem a že byl v přední kapse, tzn. hned k nalezení. Z toho usuzujeme, že borci sedící na střeše si zřejmě zavolali z našeho mobilu, ale nejde mi do hlavy, proč nevzali celý mobil, ale jenom baterii. Asi protože abychom nemohli zjistit poslední volané číslo, nebo už fakt nevím. No, budeme čekat na překvapení, co nám přijde na účtu za telefon. Jdeme spát.
Žádné komentáře:
Okomentovat